Existuje hudba, kvůli které je nutné kostel znovu vysvětit a pak ta od Sunda Arc, kdy jeden neví, jestli s lidmi v lavicích neposlouchá ještě někdo jiný. A zřejmě jen on asi tuší, jak bratři Nick Smart a Jordan Smartovi docílili tak opojné směsi experimentální elektroniky, jazzu, neoklasiky, post-rocku a progresivního techna.
Napínají mysl střetem abstrakce analogových syntezátorů a zvukové reality klavíru, saxofonů, basklarinetu a flétny. Malují nervní hudební obrazy a roztančí nás uvnitř i navenek, převážně ale v našich hlavách. Pohlcují daleko intenzivnějším a rytmičtějším dojmem, než jsme od nich zvyklí ze skupin Mammal Hands a Vega Trail. A často se o nich mluví jako o ztracených sourozencích Johna Hopkinse.
Instrumentální kompozice Sunda Arc prý nezažíhá jiskra, impulsem se stávají nálady, které bratři nechávají volně plynout a umožní jim, aby se rozvinuly a nenuceně přešly na posluchače. „Je pro nás vždycky zábavné představit si, jak se konvenční instrumentální myšlenky přenášejí do elektronické sféry, mění svůj význam a emočně dopadají na výsledný zvuk našich skladeb,“ tvrdí dvojice elektromágů nechávající nás za zvuků vzdálených sirén vstupovat do nočních zemí, neonových pralesů, nekonečných polí a indonéského Sundského sopečného oblouku.
