Jeden z největších žijících světových kytaristů, který tuarežské pouštní blues bez přehánění proměnil v rockovou bouři.
Ačkoliv se pětačtyřicetiletý Bombino klaní umění nejlepších tuarežských hudebníků minulosti, vždycky toužil hrát jako Mark Knopfler, Ali Farka Toure a Jimi Hendrix, nejlépe jako všichni zredukováni do jednoho, postupně se ale dopracoval k vlastnímu jedinečnému kytarovému stylu. Není mu příliš vlastní úsporná hra v rytmu velbloudích karavan, rád se pouští do barevně meandrujících rockových riffů, často až k hranicím psychedelie nebo melodické líbivosti. A stojí za zajímavost, že se svými letitými spoluhráči – Youba Dia (baskytara), Illias Mohamed (kytara) a americký bubeník Corey Wilhelm – nikdy nezkouší. Až natolik jsou na sebe telepaticky napojení.
Bombino hrával a natáčel s Rolling Stones, Dirty Projectors, Davidem Wrenchem nebo Black Keys. Za album Devan získal nominaci na Grammy a s posledním Sahel se dostal snad do všech světových hudebních žebříčků.
Životopis Omara Moctara z Nigeru se jako u jiných tuarežských hudebníků nehemží odkazy na válku a povstání: s rodinou před nimi vždy utekl do Alžírska nebo Libye. Pamatuje ale na dobu, kdy nigerská vláda tuarežskou hudbu považovala za podněcování ke vzpouře, takže ji pod přísnými tresty zakázala.
Vojenské převraty v Nigeru, Burkina Faso a Mali, vyhození amerických a evropských vojáků nahrazených vraždícími komandy ruských Wagnerovců, teror islámských džihádistů, drogoví pašeráci, tisíce mrtvých a drtivé dopady klimatické krize proměnily život na Sahelu v peklo. Snad nejvíc do něho propadli Tuaregové. Hrdé pouštní nomády živořící na okraji společnosti války, násilí, smrtící sucha a hladomory vyhnaly ze Sahary do měst, kde přišli o odvěký způsob života a kulturní identitu. Zoufalí Tuaregové rozpoutali v minulosti několik povstání, ve všech ale krutě prohráli, takže jejich rozhodnutí zaměnit zbraně za kytary, lze v tuhle chvíli brát za jediný účinný způsob, jak dát světu o svém údělu vědět. Také Bombino věří tomu, že pokud by Tuaregové mlčeli, byl by to jejich konec. Tuarežskému jazyku tamashek sice nerozumíme, to je ale vedlejší, protože na Bombinových energicky strhujících koncertech jasně cítíme, že jeho bluesrocková palba připomíná ze všeho nejvíc požární alarm.
